Quantcast
Channel: Zahrada na niti
Viewing all 308 articles
Browse latest View live

Nejkrásnější konvičky

$
0
0

Mám moc ráda věci, které se používají a jsou užitečné, ale zároveň když stojí na poličce, tak se na ně dobře kouká a dělají parádu. 



A přesně ten případ jsou konvičky na zalévání rostlin.
Jenže najděte v dnešní době plastové krásnou a funkční konvičku, kterou by byla radost používat a zároveň by dělala parádu jen tím že jí někam postavíte!



Mám doma hodně kytek, ale pořídit si k nim krásnou konvičku je prostě problém a pokud vyloučíte plast a Čínu, jste v koncích! Mám konvičky celkem 3, dovezla jsem si je různě z cest, protože tady v doma je nějakej konvičkovej bermudskej trojúhelník neboco...



Rozhodla jsem se ale, že to nevzdám. Pátrala jsem a pátrala, až jsem objevila přesně to, po čem moje oko a rostliny toužily - starou tradici výroby, kvalitu a nadčasový design, který se za 130 let prakticky nezměnil a přesto je naprosto aktuální. 

To je prosím konvička od britské firmy Haws. 









Firmu Haws založil v roce 1886 John Haws, když získal patent na výrobu konve na zalévání. Předělal původní francouzský design konve a vymyslel perfekteně vyváženou konev, s kterou se dobře zalévalo, ať už byla plná či poloprázdná. A přesně tyhle konve firma Haws vyrábí dodnes, výroba probíhá v jejich továrně v Birminghamu a proces výroby můžete omrknout tady:



No a protože se mě často někdo ptá na krásné konvičky, rozhodla jsem se, že je na čase přinést trochu té anglické důstojnosti pro naše české pokojovky a objednala první várku měděných konviček Haws pro Zahradu na niti.

Musím říct, že při vybalování jsem se úplně tetelila a konvičky vypadají ve skutečnosti ještě líp než na fotkách. Přijely v krásných krabičkách, takže můžou rovnou posloužit i jako krásný dárek pro nějakého kytkofila...




A aby toho nebylo málo, rovnou jsem objednala i mosazné rozprašovače, které krásně ladí k měděné konvičce s mosaznou hubičkou...


Rozprašovač je celokovový a je strašně roztomilý!


Obojí najdete v zahradoniťovém eshopu nebo si je můžete přijít ohmatat naživo do Školské 7. A nemusíte se bát, že by se tyhle nástroje používáním časem nějak opotřebovaly! Měď i mosaz totiž časem získavají krásnou patinu, takže ještě vaše pravnoučata na vás budou při zalévání rostlin vzpomínat!


Čím je starší, tím je krásnější!


A čím doma zaléváte kytky vy?






Jako ve Stockholmu

$
0
0
Kdysi dávno jsem měla ráda pořad Bylední je hra, protože jsem milovala sledovat proměny bytů a nápady které vždy designérka Soňa Malinová dokázala vymyslet a použít. Viděla jsem úplně všechny díly. Tenhle pořad už je minulosí. Česká televize teď od září vysílá nový pořad o bydlení, který se jmenuje Bydlet jako...





Soňu sleduju už strašně dlouho, přes její blog, který mě nepřestal bavit ani po těch letech. Soňa je totiž renesanční člověk a vůbec nechápu, kde bere čas provozovat Galerii Krystal, navrhovat interiéry a k tomu vyrábět keramiku a samozřejmě vychovávat syny. V Havířově mají dny asi víc hodin nebo co. 

Tak mě strašně potěšilo, když mě Soňa někdy na jaře oslovila a použila do dílu Bydlet jako ve Stockholmu kokedamy ze Zahrady na niti. To kdyby mi někdo řekl před 10 lety, že moje výrobky si zahrajou v interiéru by Soňa Malinová, tak neuvěřím! Navíc si zahrály v tak skvělé společnosti jako je nábytek String a Master&Master, s doplňky od Nily nebo fotkami od Liny Neméth.

Tak, a teď si jdu pustit další páteční díl! 

Krásnou třetí adventní neděli!




x x x

$
0
0



Mám za sebou nejnáročnější část roku a dost se mi po měsíci bez víkendů ulevilo, takže plánuji dát nohy nahoru a taky zase odjet pro nějakou tu inspiraci, proto je v Zahradě na niti do 4.1. ZAVŘENO!

Od 5.1. do 19.1. bude omezený provoz na 
středu, čtvrtek a pátek 13 - 19 hodin

x x x

Veselé Vánoce a pravou nohou do nového roku!


x x x


Královna And

$
0
0
jí říkají Španělé, v místním jazyce kečua jí nazývají titanca, což je velmi příznačné pro největší bromélii světa - Puyu raimondii.




Tuhle monstrózní a neuvěřitelnou rostlinu můžete spatřit jen v Peru či Bolívii, kde roste v polohách nad 3 tisíce m n.m. na svazích And. 






Když nekvete vypadá jako růžice listů podobná juce o průměru asi tak 1,5 m. Když pak jednou zhruba za 40 - 80 let vykvete, rozhodně jí nepřehlédnete. Vyžene totiž až 13ti metrový sloup s 20 tisíci květy, které vykvétají po tři měsíce a které opylují hlavně kolibříci. Po vyprodukování 20 tisíc semen uvadá a rozpadá se, což může trvat i docela dlouho. Jedna rostina se tak dožívá až 100 let.

Měla jsem to štěstí vidět královnu And cestou k tajícímu ledovci Pastoruri v Národním parku Huascarán v peruánských Bílých Kordillerách a splnila jsem si tak jeden sen, který jsem na cestě do Peru měla. 





Takovej malej raimondin lísteček...
Kvetoucí exemplář jsem sice neviděla, ale i tak to byla velká podívaná, nemohla jsem se vynadívat. Všichni se možná jeli podívat hlavně na ten tající ledovec, ale pro mě byl vrchol výpravy už tady...






Ty hnědé sloupy jsou již odkvetlé zbytky lodyh a rostlina postupně sesychá a rozpadá se. I to ale trvá několik let, takže na svazích jsou vidět skupiny odkvetlých bromélií celé roky. Vypadá to opravdu velmi zvláštně, trochu apokalypticky.








Příroda mě nikdy nepřestane překvapovat a fascinovat.
(Národní park Huascarán, Peru, září 2017)

V Huarázu

$
0
0
Konečně mám zase trochu času napsat pokračování naší zářijové peruánské cesty...

Náš první přesun byl z Limy do hor, do města Huaráz v Bílých Kordillerách. Absolvovali jsme noční přejezd autobusem a v 6 ráno se ocitli o několik set kolomerů severněji a také o několik set kilometrů výše. Od chvíle, co jsme opustili Limu jsme se vlastně celý měsíc pohybovali v nadmořské výšce nad 3 tisíce metrů, kromě treku do kaňonu Colca, na jehož dně je nadmořská výška 2 tisíce metrů, ale o tom jindy...


výhled z kuchyně našeho Airbnb







Huaráz je oproti limské metropoli malé a tradičnější peruánské město, takže jsme konečně měli pocit, že jsme v Peru. Mají tu velký trh, jeden z nejkrásnějších, co jsem v Peru navštívila a jsou tu moc milí lidé, hned se mě ve forntě na mango pán vyptával odkud jsem a přál mi krásný den. A na rozdíl od jiných trhů jsem nedostala gringo přirážku...



Měli jsme také štěstí na místní slavnostní pohřeb zřejmě nějakého policisty, celé dopoledne v ulicích místní vysypávali ozdobné obrazce, přes které potom opoledne projel pohřební průvod. U každého obrazu se zastavil a celý průvod se pomodlil.


Obrazy jsou vysypávány z písků a obarvených pilin



po průvodu se vše zase pečlivě zametlo

Taxíkem jsme se nechali popovézt za město a vyrazili na aklimatizační vycházku do hor. 





ty načervenalé klasy je quinoa, která je tu důležitou plodinou


připojila se k nám přítulná smečka vořechů a za podrbání by s námi šli snad světa kraj...






Výlet pár set výškových metrů nám bohatě stačil a když jsme se večer vrátili do Huarázských 3500 m n.m. měli jsme oba dost. Naštěstí nás výšková nemoc nepostihla, ty větší výšky nás ale teprve čekají. Zato jsem se poučila a pečlivě filtrovala i vodu z kohoutku, která je pro mě z nepochopitelného důvodu uprostřed krásných hor nepitelná. 

Laguna 69

$
0
0


Posilnit se koka čajem a vyrazit na první výlet do peruánských And k Laguně sesenta y nueve.
Nejdřív jsme se ale zastavili u Laguny de Llanganuaco, ale to byl jen začátek pro navnadění. Když průvodce říkal, že Laguna 69 má ještě krásnější barvu, tak jsem si to moc neuměla představit... ale má!





Propletli jsme se lesíkem prazvláštních stromů s oranžovou borkou. Průvodce mi tvrdil že se jim říká quinoa, říkala jsem si, že tady taky říkají quinoa všemu co roste, ale později jsem se dopátrala, že se jim tak opravdu ve španělštině říká, jen se to jinak píše... Quenua neboli Polylepis je rod stálezelených stromů a keřů patřící do čeledi růžovitých (!) s asi dvaceti druhy endemiticky se vyskytujících ve vysokých Andách. Odlupčivou borku má, aby dokázal přečkat hluboké mrazy, konec botanické vsuvky.



Na jednodenní výlet jsme se vydali s průvodcem a skupinkou asi 10 lidí, pokud člověk nechce v horách strávit týden, je dost těžké se do nich vypravit jen na pár dní, vzdálenosti jsou obrovské a hromadná doprava sem nejezdí, není proč...
Mít průvodce má svoje výhody, člověk se dozví spoustu zajímavostí, pokud teda umí aspoň trochu španělsky, což byl občas trochu problém, ale rozumět je pořád jednodušší než mluvit, aspoň pro mě.



Počasí nám přálo a nadmořská výška nám dala zabrat, teda víc mně, Tomovi to nic neděla... 



Zvládli jsme to!


Takovou modro zelenou nebo tyrkysovo azurovou nebo jak tu barvu vlastně nazvat jsem v životě neviděla. Člověku se až nechce věřit, že to je přirozená barva a že nemá jen mžitky z té výšky...


Laguna 69, 4600 m n.m.
Laguna získala označení 69 v roce 1975, kdy vznikl Národní park Huascarán, protože bylo třeba pojmenovat všech asi 400 vodních ploch, které Park zahrnoval, a tak bezejmenné laguny dostaly čísla.
Laguna 69 patří do biosférické rezervace UNESCO.







Park Nacional Huascarán, Peru, září 2017

Nervní stromy

$
0
0
Nakonec jsem to stihla a šla jsem na výstavu Nervous Trees Krištofa Kintery podruhý, doufám, že jste to stihli aspoň jednou. Já vím, zvonků a praček byl plný instagram, ale prostě to byla fakt dobrá výstava! Taková ta, jak jí můžete projít třeba dvacetkrát a vždycky objevíte něco nového a v něčem co už jste viděli objevíte jiný smysl...























Prostě je vidět, že Krištof Kintera má asi skvělou múzu, i když je třeba občas ze 7. třídy a co dělá ho baví. Mě to taky bavilo, moc!

Pastoruri

$
0
0
je ledovec který tu je a brzo nebude...



Vydat se na výlet k ledovci Pastoruri nám doporučil spolubydlící v huarázském Airbnb, student PhD. který se právě ledovcem a jeho vlivem na okolí zabývá. Jediná možnost jak se k ledovci dostat byla opět s průvodcem, po cestě byla ještě zastávka na prohlídku největších bromélií na světě a pak nás vyložili na parkovišti, odkud vedla dlážděná cestička až k ledovci. Tomáš tentokrát zůstal v posteli, aby konečně vyležel angínu, kterou si přivezl a chudák o tuhle nádheru přišel.






Nojo, byl to trochu turictický zážitek, ale v těch 5 tisících metrech mi to ani nevadilo, byla jsem ráda, že jsem se pomalým tempem a s hlubokými nádechy doploužila až k ledovci. A bylo zajímavé pozorovat ostaní účastníky zájezdu z nejrůznějších koutů planety, jak se s touhle procházkou popasovali oni.

Naštěstí jsem s sebou měla koka povzbuzovač na žvýkání, trochu to pomáhá, i když mám dojem, že je to spíš placebo :-)



Každého, kdo tvrdí, že globální oteplování neexistuje bych poslala sem na Pastoruri, místní se následků roztání ledovce dost děsí, za 10 let už tu po něm nebude ani památky...
Dřív se sem dokonce jezdilo lyžovat, ale za posledních 30 let se ledovec o 25% zmenšil a v zimě už ani nepřirůstá, takže by se mu prý už ani nemělo říkat ledovec. Vědci tu zkouší různé metody, jak ledovce zachránit, třeba pokrytím izolační vrstvou pilin, ale všichni se shodují, že všechny andské ledovce prostě časem roztají a pro místní ekosystém to bude velký problém.

Andská panoramata z vyhlídky v 5120 m n.m.

Byl to krásný zážitek, nikdy jsem takhle vysoko nebyla a ty andská panoramata... já jsem prostě víc na hory než na moře. Co vy?

Za divem světa

$
0
0
Jet do Peru a nenavštívit Machu Picchu, to by asi bylo zvláštní, ale upřímně, neměli jsme od toho daleko. Stašně nemám ráda turistická místa a průvodce si většinou pořizuju hlavně pro to, abych věděla, kam nejezdit. Ale Tom to strašně chtěl vidět a kamarádi nám říkali, že to musíme dát, tak jsme to teda do našeho itineráře zařadili. A řeknu to hned na začátku, udělali jsme dobře, bylo to krásný, i přes ty davy.


Romantickým vláčkem jsme ale nejeli, protože to je fakt hodně drahý. Zvolili jsme pro dopravu trochu míň pohodlnou cestu mikrobusem a pěšky a bylo to o dost dobrodružnější. Autobus jel 6 hodin přes hory a závěrem si dal klikatou prašnou cestu 300 metrů nad střží, kde se nevyhla dvě auta proti sobě.



Od konečné autobusu na zastávce Hydroelectrica se pak jde ještě asi 12 km po kolejích do městečka Aquas Calientes přímo pod Machu Picchu.



Všude okolo úžasná džungle a taky konečně teplo a vlhko.



Tady jsem měla trochu pocit, že jdu po železničním mostě mezi Všenorama a Mokropsama a pode mnou teče Berounka...


Občas se hodně v dálce ozve dlouhé houkání a pak projede Peruvian Expres... to jsem zase měla pocit, že jsem na Stopě Xapatánu (pamatujete si ten pořad někdo?)




Tillandsie tu rostou úplně všude, i na elektrickém vedení, jednu krásnou jsem našla ležet na kolejích, neodvážila jsem se si ale žádnou rostlinu vzít s sebou...



Tam uprostřed nahoře je Machu Picchu, to jsme ale po cestě tam ještě nevěděli, protože to není vidět...



Aquas Calientes
 V Aquas Calientes jsme měli zamluvené ubytování a brzy ráno odsud vyazili nahoru na Machu.


Ranní vyhřívání


Hory v kombinaci s deštným pralesem je neuvěřitelná podívaná




Představovala jsem si to úplně jinak a do teď mi zůstává rozum stát, jak mohl někdo uprostřed pralesa vybudovat něco tak obrovského a propracovaného.



Cesta ke SLuneční bráně



Machu Picchu od Sluneční brány



Ráj bromélií


Myslela jsem že fotky lam na Machu Picchu jsou jen fotomontáže... ale mají tu důežitou práci sekaček trávy



Když jdete kolem řeky Urubamba po kolejích Posvátným údolím do Aquas Calientes, Machu Picchu vůbec není vidět a vlastně jsme ani netušili, kde přesně je, o to větší je to překvapení, když se pak shora podíváte do údolí a vidíte, že jste ho vlastně úplně celé obešli


Machu Picchu bylo postaveno v 15. století pro Inckého krále Pachacuti, místní obyvatelé o něm vždy věděli, ale ukázali ho až v roce 1911 americkéhu historikovi Hirhamu Binghamovi





Posvátné údolí řeky Urubamba







Kdo by to byl odsud řekl, že tam nahoře je div světa


Z Arequipy

$
0
0
přes pampové pláně do údolí Colca jsme jeli místním busem a samotná ta cesta byl velký zážitek.


Arequipa je město plné barokních budov postavené z bílého vulkanického kamene sillar obklopené třemi sopkami


Je to opavdu krásné město, které je součásti UNESCO, jediná věc pro kterou jsme si ho neoblíbili byla naprostá absence pouličních psů prašivců, dozvěděli jsme se totiž, že tu na jaře proběhla psí genocida...





Oslavili jsme tu výročí naší svatby a já dostala nejkrásnější agapathusovou kytku v celé Arequipě!


Dali jsme si na oslavu pisco souer a asi nejlepší večeři, co jsme v Peru ochutnali... restauraci ZigZag mohu jen doporučit!


Z Arequipy jsme se vydali přes nekonečnou pampu plnou alpak a divokých vikuní do oblasti, kde se řeka Colca zarývá hluboko do krajiny a utváří přes tisíc metrů hluboký kaňon.







Ostnatý drát po peruánsku...


Začátek kaňonu Colca je plný úrodných políček


Ve městečku Chivay prodávají místní módu - vyšívané klobouky, podle kterých přesně poznáte z jaké části kaňonu je žena nosící tuhle parádu na hlavě.







Na dně kaňonu je tropické klima a člověk konečně klesne na chvíli aspoň do dvou tisíc, což trochu pomáhá s tím vedrem.





Nad kaňonem se ráno vznáší kondoři, pohádka.

Colca Canyon, Peru, září 2017

Colca kaňon

$
0
0
Výchozí místo pro trek do kaňonu Colca jsme se vybrali vesnici Cabanaconde, kde je několik hostelů, žádný signál a moc milí lidé.


Ubytovali jsme se v hostelu Pachamama s nejpohodlnějšími postelemi, v jakých jsme v Peru spali a s krásnou terasou a výhledem na okolní hory. Je to ideální místo jako základna pro výlet do kaňonu, mohli jsme si tu nechat batohy a vyrazit na tři dny jen na lehko. Hostel provozuje mladý peruánec, který nám poradil kudy kam a dostali jsme i mapičku a instrukce...







A pak už jsme vyrazili na třídenní výlet. Colca kaňon je v nejhlubším místě až 3 tisíce metrů hluboký, my jsme ale sestoupili nejníž asi o 1500 výškových metrů, tedy do dvou tisíc metrů nad mořem.



Všude jsou obří kaktusy a vegetace je v tuhle roční dobu spíš vyprahlá, zeleno je jen na dně kolem řeky Colca.




První noc jsme strávili v chatičkách v Llahuar Eko Lodge, kde nám uvařili i výbornou místní večeři z quinui a kde mají bazénky s horkými prameny. Jsou tu úplně soběstační s energií a snaží se i motivovat turisty ke sběru odpadků a petlahví. Bylo to tu moc sympatické. 


Myslela jsem si, že horké prameny v tom vedu nebude nic moc příjemného, ale opak byl pravdou, jakmile slunce zapadlo za horizont, bylo to více než příjemné. Kupodivu jsme byli v Lodge skoro samy a za celou cestu jsme potkali jen pár lidí.






Příroda a výhledy jsou tu opravdu dechberoucí, bohužel na fotkách se úplně vytrácí to neuvěřitelné měřítko a nekonečný prostor...






Při pozorování místní vegetace si člověk konečně uvědomí, v jakém podnebí a klimatu vlastně takové kaktusy a sukulenty žijí a pochopí, jaké podmínky by jim měl doma co nejvíce nasimulovat, aby se jim dařilo... 


Ke konci nám z toho vedra už trochu hrabalo, no...


Ještěže nás druhý den čekala oáza Sangalle, kde díky kanálům s přívody vody z řeky Colca bylo vše krásně zelené a měli tu i bazén s ledovou říční vodou!



Takhle roste papája


Na závěrešný výstup s převýšením asi 1300 metrů jsme se vypravili v pět rádno, abychom si pojistili chládek

a já po cestě našla trochu mulího štěstíčka!





Kaňon Colca je zase úplně jiná krajina, než jsme do té doby v Peru viděli. Je to neuvěřitelně proměnlivá země.
Po výstupu jsme akorát stihli autobus do Chivay a pak směr jezero Titikaka, tak to zas příště.


Levitující orchideje

$
0
0
a vůbec orchideje mají takovou nálepku velmi náročných rostlin, asi že jsou tak krásné...

Moje zkušenost je ale dost jiná, u orchidejí ani tak nezáleží na kvalitě péče jako na kvalitě podmínek v kterých je chcete pěstovat. 



U nás nejčastěji pěstované orchideje rodu Phalenopsis česky můrovci jsou vcelku nenáročné epifytické rostliny původně žijící v korunách stromů subtropického a tropického pásma. Epifytické rostliny nepotřebují k růstu půdu, mají vzdušné kořeny, kterými se přichycují na kůru stromu a mohou tak růst v místech, kde je dostatek světla a vzdušné vlkhosti. Na stromech neparazitují, jen je využívají k cestě za sluncem. Proto se pěstují v kůrovém substrátu v průhledných květináčích a proto nejsou vhodným adeptem pro pěstování v kokedamách.
Jejich kořeny potřebují vzduch a světlo a výšky jsou pro ně naopak přirozeností. A tak je pro orchideje ideální řešení skleněné závěsné aerárium, které si nechávám od sklářů vyrábět právě pro toto konkrétní použití. 



Závěsný systém vede středem kulaté nádoby a očko na zavěšení je schované, takže orchidej vypadá skoro jako kdyby levitovala v prostoru. Ideální pro ty, kteří už mají plné parapety a rádi by využili další místo k pěstování orchidejí...


Závěsnou orchidej zaléváme nejlépe rozprašovačem a měkkou vodou - dešťovkou či převařenou - která rostlinám vyhovuje a zároveň nezanechává vodní kámen na skle. Horním otvorem nastříkáme vodu na kůrový substrát, který tak postupně navlhčíme, připadnou přebytečnou vodu vylijeme. Rozprašovač používám hlavně proto, protože pokud nalejeme do aerária vodu z konvičky, tak jen steče na dno a díky vzdušnému substrátu moc nevzlíná. Pro pěstování orchidejích v závěsných aeráriích je důležité použít kvalitní substrát na orchideje složený z kousků borové kůry a rašeliníku. Já si ho míchám cca 2:1. Nepoužíváme kůrový prach a drť, která neumožňuje vnik dostatečného množství vzduchu.

Menší aerária se dají využít i k pěstování mini můrovců, které vypadají moc krásně v aeráriu tvaru slzy. V tomto případě je potřeba dát pozor kdy orchidej nakvétá a nasměrovat její květ do otvoru, aby se uvnitř nezlomil.





Miniorchideje se dají pěstovat i ve stojacích teráriích, jako je terárium Sputnik, ideální je velikost Sputnik M nebo L. Díky malému otvoru se voda ze slzovitého aerária a terária Sputnik odpařuje pomaleji a vytváří tak uvnitř ideální mikroklima pro pěstování orchidejí.


I když může pěstování orchidejí vzbuzovat respekt, Phalenopsisy česky můrovce jsou vcelku nenáročné na pěstování. Potřebují jen dostatek světla, ideálně občasné sluníčko, pravidelnou zálivku a teploty nad 17°C. Pokud vám orchideje nekvetou, je dobré zkusit změnit stanoviště nebo přihnojit. Je totiž velmi časté, že na některých místech se orchidejím daří bez jakéhokoliv úsilí a na některých místech se můžete stavět na hlavu a nepokvetou vám... občas opravdu stačí jen přemístění na jiné okno a je po problému!

Po Vánocích mi zbyla poměrně velká zásoba krásně nakvetlých můrovců a byla bych dost nerada, kdyby si nikdo ty nádherné květy neužil a tak mám pro vás novoroční nabídku!

Až do vyprodání zásob jsou v Zahradě na niti k dostání orchideje v závěsném aeráriu se slevou 15%, tedy místo 1390Kč jsou za 1200Kč! (platí jen pro kamenný obchod, orchideje nelze poslat poštou)

V nabídce jsou rostliny s dvěma klasy bílých či světle růžových květů, tak si přijďte si vybrat!

Otevírací doba je teď v lednu kvůli mojí dovolené trochu omezená:

5. - 19.1. 
středa, čtvrtek, pátek 13 - 19 hodin

Cusco

$
0
0


Cusco jsme si hodně oblíbili, a proto jsme v něm pobyli trochu déle než v ostatních peruánských městech, je tady totiž na co se koukat, co prozkoumávat a žije to tady!








Samozřejmě je tu spousta turistických obchodů nabízejcích suvenýry, které jsou k dostání po celé Jižní Americe a správného turistu poznáte podle toho, že je navlečený do "gringo svetru" ze zaručeně alpačí vlny za 50 solů, což je asi 300Kč, za což si koupíte možná tak klubíčko pravé alpačí vlny...
To bylo to jediné, co mě na Cuscu štvalo, levné cetky vyrobené z umělých hmot a naháněči masážních salónů.










Jak Inkové stavěly zdi je neuvěřitelné, dole je pár řad z kulatých kamenů, které odpruží případné zemětřesení a nahoře jsou přesně seskládané obří bloky otesané na milimetry. Malta se nepoužívala.






Největší tlustice v květináči jakou jsem kdy viděla a ještě k tomu zrovna kvete!




Alpaka - lama - alpaka
ještě existuje vikuňa, ale ta žije pouze divoce v pampách



Cusco je opravdu krásné město nejen zblízka ale i z různých vyhlídek v okolí, má příjemné klima, protože do tropů je to tu kousek, jen je trochu namáhavé zdolávat ty místní strmé uličky a schody, nadomřská výška 3400 m n.m. je znát.




Hlavní náměstí Plaza de Armas Tomáš přejmenoval na Psí náměstí, protože Cusco má prostě neuvěřitelnou koncentraci voškliváků a nejvíc se jich prohání právě tady. Více o naší obsesi peruánskými toulavými psi zde.

Výhled z našeho Airbnb u jednoho místního šamana


Na místním marketu mají výborné džusy z ovoce, které jsem v životě neviděla a jde se tu i opravdu levně najíst, místní si dávají hlavně Sopa de pollo, neboli kuřecí polévku v obřích miskách.



Na jedno odpoledne jsme se vypravili do okolních hor za Cuscem na mopedu... byl to trochu adrenalinový zážitek, ale stálo to za to!






Dojeli jsme do nedalekého městečka Pisac, kde jsme si dali oběd v restauraci u jednoho vysloužilého anglického novináře, který se tu ukral do bezpečí před nebezpečími moderního světa



Krajina je tu prostě neuvěřitelná...

Ta bílá tečka v dálce je socha Ježíše, který střeží Cusco rozkládající se v údolí


Cusco, Peru, září 2017

Titikaka

$
0
0

Jezero Titikaka je nejvýše položené jezero s lodní dopravou, leží v nadmořské výšce 3 812 metrů, tím čím je ale nejzajímavější jsou plovoucí ostrovy z rákosu totora, na kterých bydlí místní už několik staletí.





První den jsme strávili v městečku Puno a břehu Titikaky, které je poměrně autentické. Není tu vlastně nic moc extra k vidění, až na normální peruánský městský život, což je přesně to po čem vždy na cestách pátráme.



Peruánská moderní architektura

Schody před katedrálou jsou jedním z těch míst kde se něco děje

Pouliční fastfood, většinou se servíruje maso s bramborem

Tomášův Peru STAR - El Zákusek de Puno


V Punu jsem poprvé potkala ženy s buřinkami na hlavách, už sem zasahuje tradiční móda z Bolivie
Neuvěřitelný kontrast - maminka v tradičním úboru a dcera v moderním, achjo






Rybář v Punském přístavu uměl anglicky, tak si mohl konečně povykládat s někým místním i Tom


Další dvě noci jsme strávili na plovoucím ostrůvku z rákosu jedné místní rodiny, kterou jsme objevili na Airbnb, takže jsme nemuseli absolvovat jen turistickou projížďku s přespáním na ostrůvku pro turisty.  








Mladí manželé s malým synem a prarodiči obývají plovoucí ostrov o velikosti asi 20 x 20 metrů, kde mají tři domečky na pronájem a ve dvou sami žijí.









Ostrovy se skládají z kvádrů plovoucích rákosových kořenů, které jsou svázané dohromady a na ně je potom navršeno několik vrstev nasekaného rákosu, který se postupným udupáváním drolí a tleje, takže je potřeba každý měsíc doplňovat novou vrstvu. Životnost plovoucího ostrovu je asi 60 let.



Jedno odpoledne nás děda vzal na ryby na které měl nastražené rybářské sítě a nabídl nám, že jestli chceme, můžeme si vyzkoušet místní tradiční oblečení. No samozřejmě jsme neodolali!










Tahle tradiční rákosová loď je už trochu zmodernizovaná a uvitř je vyplněná plastovými lahvemi, aby se lépe vznášela a déle vydržela. I tak prý rákos vydrží tak tři roky a pak se musí loď udělat znovu. Pokrok nezastavíš a je to aspoň nějaká recyklace těch plastových lahví, kterých se tu všude válí strašné množství :-/



Když zapadne slunce, začne být na ostrově docela klendra, tak jsme byli moc rádi, že jsme kromě výborné tradiční večeře dostali do postele dva vašky.




A pak jsme se rozloučili s malým Rudym, slípkou Titi a celou rodinkou a vydali se zpátky do Puna a hurá směr Bolívie, která je co by kamenem dohodil...




Titicaca, Peru, září 2017

La Paz

$
0
0
Když jsme se probudili po první noci v Bolívii, za okny znělo známé troubení a křik a když jsem vyhlédla z okna našeho hostelu, zjistila jsem, že jsme přímo uprostřed pouličního trhu, kontrast s nočními prázdnými ulicemi byl krásné ranní překvapení. 



Hned jsem se vypravila trh prozkoumávat a nebyl to trh ledajaký, byl obrovský, rozkládal se přes nekolik desítek bloků na každou stranu a byl to nejkrásnější trh jaký jsem kdy viděla. V ulicích okolo našeho hostelu byly hlavně květiny, bylinky a ovoce a zelenina... ale o pár ulic dál se sortiment různě proměňoval.




tolik druhů brambor jsem snad nikdy neviděla
a tohle jsou také bramobory, jen jsou mrazem vysušené, takže vydrží roky, přidávají se do omáček a mají pak takovou oříškovou strukturu, místní způsob používání brambor, o kterém jsem nikdy ani neslyšela... nejdřív jsem myslela, že to jsou nějaké houby než jsem se odhodlala zeptat...







Ale nejkrásnější na trhu nebyla jen nabídka nejrůznějších lahůdek, ale hlavně lidé, ať už prodávající nebo nakupující. Nemohla jsem se nabažit a vynadívat... to oblečení a šátky a sukně a kloboučky...





Ženám s buřinkami na hlavě se v Bolívii říká Cholitas [čolítas] a jsou autentickou a velmi ceněnou součástí místní kultury. Buřinky údajně nosí proto, že během španělské kolonizace prý nějaký obchodník dovezl velikánskou záslku klobouků, ale neodhadl velikosti hlav místních a klobouky byly příliš malé, a tak se rozhodl nabídnout klobouky místním ženám s tím, že je to v Evropě poslední móda a že by to byl velmi slušivý doplněk i pro ně a uspěl. Nakolik je tato historka pravdivá nevím, říkal nám jí místní průvodce a našla jsem stejnou i na wikipedii, ale mám k ní trochu nedůvětu a pocit, že pravdivého scénáře už se asi nikdo nikdy nedopátrá... 






Podle umístění kloboučku na hlavě se dá poznat, zda je cholita vdaná, jestli je vdova nebo třeba v komplikovaném vztahu. A když to vypadá, že bude deštivé ráno, je dobré si buřinku zajistit proti dešti, aby zbytečně nenavlhla...
Cholity nemají rady, když je někdo fotí, docela chápu, že je jim to nepříjemné, takže jsem zvolila taktiku nenápadnosti a všechny fotky jsou focené telefonem tzv. na blind, prostě jsem tak chodila a občas tajně nějakou vyfotila... proto ty prsty... ale některé dámy tedy i tuto mojí taktiku prokoukly a zakrývaly si obličej, moudré ženy!



Moc se mi líbilo, že místní chodí na trh s košíky a látkovými taškami a většina nákupu se balí do papíru a rozhodně to není žádná  móda, jako mám občas pocit v Praze na Náplavce, prostě přirozená ekologie.


A taky mě fascinovalo, jak mají cholitas sladěné oblečení, nejdřív mi to přišlo jako náhoda, ale určitě to náhoda není, většinou šaty ladí se šátkem, se zástěrou nebo blůzou... trochu smutné je jen to, že mladší ženy na trhu už prodávají v teplákách a tričkách dost často pěkně špinavých a na hlavách mají čínské kulichy, takže bych řekla, že za pár let asi bude tomuto kouzlu Lapazského trhu plném cholitas konec.

Kromě potěšení oka na trhu samozřejmě člověk potěší i mlsný jazyk, třeba tímhle smaženým párkem z mletého masa v housce s nakládanou zeleninou... na trhu je prostě nejlepší a nejlevnější jídlo, jak v Bolívii, tak v Peru
je mi záhadou, že se tady prostě chovají ekologicky jen tak ze zvyku...

Našli jsme v La Pazu i zajímavá místa na snídani, jen tedy asi trochu pro turisty, soudě podle cen, ale hezký to bylo, to jo!

Angelo Colonial nazval Tom vetešnictvím, ale já veteš ráda, mělo to fakt kouzlo a měli tu výborné horké mléko s quinuou.






obří sbírka krabiček od zápalek z celého světa


Chtěla jsem si z cesty přivézt domů jediný suvenýr a to alpačí svetr, což se ukázalo být kupodivu docela problém. V 90% obchodů se suvenýry mají totiž všechno jen ne pravou vlnu. Prodavač sice tvrdí kdeco, ale když svetr stojí v přepočtu 350Kč, tak to nebude ani ovčí vlna, natož vlna z alpaky. Pak tu jsou ještě obchodní řetězce jako SOL Alpaca, které najdete v každém městě po celé Jižní Americe a kde nabízí sice provotřídní kvalitu, ale přemrštěné ceny a hlavně oblečení má zcela evropský styl trochu jako United color of Beneton, je naprosto bez duše, prostě nic autentického. 
V La Pazu jsme nakonec strávili docela dost času, protože se nám tu fakt líbilo a objevila jsem tu i jeden obchůdek kde měli ručně vyráběné zboží od místních malých tvůrců, ale bohužel svetr mi tu žádný nebyl tak jak bych si představovala.
  
Jeden z obchodů, který sice zaujme, ale výrobků z pravé vlny nabídne asi tak 20%. V levných "gringo svetrech" místní nepotkáte, jsou čistě pro turisty a jsou z uměliny. Když člověk navštíví několik desítek obchodů, tak se ten rozdíl naučí poznávat vcelku rychle. Vlna je na omak trochu drsná a studená a cena vlněného svetru rozhodně nejde pod 750Kč. 


Ubrusy tady vypadají všude krásně, ale doma si moc neumím představit s čím bych je zkombinovala, je to na mě asi moc etno...
Když už jsem byla v koncích, zapátrala jsem na internetu a objevila jsem přesně to, co jsem hledala! Malý obchůdek Unique Bolivia, je trochu zapadlý v průchodu do domu a bez internetu bych neměla šanci ho najít.

 

Unique Bolivia provozuje sympatická dáma Maria Calzadilla, která má neuvěřitelný vkus. Spolupracuje s různými švadlenami a pletařkami, které vyrábí oblečení podle jejích návrhů. Byla jsem naprosto uvytržení... Maria mluví plynně anglicky a moc dobře jsme si popovídaly. Vysvětlila mi, jak se to vlastně s vlněným byznysem v Bolívii má, jak poznat ovčí vlnu od alpačí a od baby alpaky a také jaké mají různé typy vlny vlastnosti a vůbec to byl moc příjemný zážitek.


Do Unique Bolivia jsem se pak ještě několikrát vrátila a nakonec jsem si koupila zavinovací alpačí svetr na špendlík, který je neuvěřitelně teplý a strašně příjemný, taky několik alpačích šál pro sebe, mámu i ségru a pak jsem sem vzala i Toma, který si také vybral jednoduchý univerzální alpačí svetr bez vzorů. Nakonec jsem si ještě pořídila dva krásné klobouky.
Jestli někdy pojedete do La Pazu, tak tenhle úžasný obchůdek nevynechte!



Narazila jsem i na čarodějnickou ulici, kde se prodávají nejrůznější propriety na zaříkávání, odhánění zlých duchů a hlavně na obětování pro Pachamamu. Pachamama je bohyně plodnosti, hor, úrody, prostě matka Země, která stvořila základní čtyři Quechua principy (vodu, Zemi, Slunce a Měsíc)a proto se jí objetovávají lamy, různé sošky a palí se pro ní byliny a svíce.   

Bolivijské čarodějnice!



La Paz není nijak historicky krásné město, ale má svojí hodně autentickou atmosféru, žije to tady a není tolik turistické jako třeba peruánské Cusco nebo Arequipa, alespoň na mě tak působilo. 







La Paz má i modernější čtvrť s bulváry a skleněnými budovami. Tradičně jsme se vydali na místní Free Tour, kterou se snažíme absolvovat v každém větším městě, ale bohužel v La Pazu byla dost slabá. Od naší první Free Toury ve Vilniusu jsme jich dali už hodně, ale Vilnius zatím nic nepřekonalo. (Free Toury pořádají vždy místní a jsou založené na principu, že vás provedou městem a na konci prohlídky průvodci zaplatíte podle toho, jak se vám jeho představení města líbilo... je to čistě na vás a průvodce má velkou motivaci udělat prohlídku co nejzábavnější a nejzajímavější.)



Nejlepší způsob jak si za babku prohlídnout La Paz trochu z ptačího pohledu jsou místní lanovky. Lapazská samospráva se inspirovala prý ve Švýcarsku a vybudovala několik tras lanovek do všech koutů rozlehlého lapazského údolí a místním tak umožnila velmi rychlý, levný a pohodlný spoj po celém městě, které má přes dva milion obyvatel a hlavně asi 500 metrů převýšení! Jedna jízda stojí 3 bolívary, což je asi 9 korun.




Z nadmořské výšky 3600 m n.m. v centru města se můžete lanovkou vydat nahoru do El Alto do výšky 4095 m n.m. 
Jediné, co mě trochu mrzelo bylo, že tu po evropském vzoru nejsou u lanovky vybudované žádné vyhlídkové terasy, kde by se člověk mohl kochat těma panoramatama... na to už asi nezbyly peníze.




La Paz v celé své kráse


Na rozloučenou jsem se konečně odhodlala dát si ten místní dezert, co tu roznáší cholity na tácu po parku... kyselé želé s čepicí z bílku a cukru.



Salar de Uyuni

$
0
0

Noční přejezd z La Pazu do Uyuni netopícím busem nás vyplivl v pět ráno do ranní tmy pouštního městečka s teplotou 5°C.
Náš původní výlet do Peru se musel kvůli tomuhle místu rozšířit o týden v Bolívii, původně jsem si nevím proč totiž myslela, že Salar de Uyuni je v Peru, není a nakonec se ukázalo, že tři týdny v Peru jsou akorát a týden na návštěvu La Pazu a tohoto úžasného místa bylo dobré rozhodnutí. Oprava: nejlepší rozhodnutí! 


Uyuni je takové pouštní městečko, které vzniklo na kraji solné pouště díky těžbě soli, několik rovnoběžných ulic, občasná oblaka prachu, toulaví prašiví psi, chybí tu už jen běžící chomáče trnitých keřů které pohání vítr...


bolívijská moderní architekrura


Uyuni je městečko malé, zato docela živé...



Kousek za městem se nachází tzv. hřbitov vlaků, které tu zůstali po tom, co místní železnice pro dopravu soli z Uynui už neměla co přepavovat, protože těžba skončila. Působí to tu velmi zvláštně, až apokalypticky, písek, pusto a staré zrezivělé mašiny...





Sice jsem psala o tom, že v některých věcech mi chování místních přišlo až tradičně ekologické, v otázce odpadků je to tu bohužel stejné jako ve všech rozvojových zemích... hrůza




Pokud jste o Salar de Uyuni nikdy neslyšeli, tak vězte, že to je největší solná poušť na světě, která vznikla někdy v Neolitu vyschnutím původního jezera, které dalo kromě solné pouště vzniknout třeba i jezeru Titikaka.
Solnou pláň tvoří 10 tisíc kilometrů čtverečních několikametrové vrstvy soli často v kombinaci s vrstvami dalších prvků jako je lithium a nachází se v nadmořské výšce 3650 m n.m.
Ve dne výheň v noci zima jako v morně a v deštivém období tu prší a autem pláň nepřejedete.




Je to opravdu neuvěřitelné místo a poměrně hodně turistické, jediný způsob jak si totiž solnou poušť užít je vydat se na několikadenní prohlídku terenním autem... naštěstí je prostor tak obrovský, že se ta auta v té nekonečnosti ztratí.


Můžete jet několik hodin a ani se nedotknout volantu a vidět jen nekonečnou bílou pláň s horami na obzoru. Pokud tedy nenarazíte na některý z ostrovů. Když jsme se přiblížili k ostrovu Incahuasi, myslela jsem, že mě šálí zrak.


Tenhle ostrov má zroj vody, proto ho Inkové používali jako záchytnou stanici, když přecházeli poušť, ostaní obyvatelé vždy solnou pláň obcházeli, protože z ní měli respekt. A protože má zdroj vody, rostou tady tyhle neuvěřitelné obří kaktusy...



Tyhle obříci (Echinopsis atacamensis) přirůstají 2 cm za rok a napodzim se celé obalí žlutými květy, které přilétají z pevniny opylovat mraky kolibříků...
To jsme už ale naštěstí neviděli, protože to bych asi už definitivně umřela krásou. I tak jsem měla pocit, že jsem v nějakém naprosto neuvěřitelném snu.






Kaktusy kupodivu i produkují kaktusové dřevo, jen musíte počkat, až kaktus sám uschne, když ho porazíte, shnije a dřevo z něj nikdy nedostanete.



Takové kaktusové miminko...














Tohle místo má nesukutečnou energii, člověk se musí pořád štípat, jestli se mu to nezdá a pořád dokola si opakovat, že to není sníh, ani zamrzlý jezero, ale prostě jen fakt hodně soli... a uprostřed tý soli kaktusovej ostrov...



U jednoho stánku s občerstvením jsem si jen tak koupila dinosaura a moc jsem nechápala, proč tu uprostřed ničeho prodávají dinosauří suvenýry, až pak jsem pochopila na co... ale na takový ty trikový fotky na který je to tu jako dělaný potřebujete pořádnej foťák, ne jen telefon (mimochodem foťák z naší minimalistické cestovní výbavy vypadl dávno, všechny cestovací fotky jsou z mého telefonu, zjistila jsem, že to je prostě svobodnější).








Po západu slunce nad solí jsme se ubytovali v solném domě, kde i podlaha byla ze soli a místní ženy si zrovna fascinovaně prohlíželi Elle, bizár.


Ráno jsme viděli divoké lamy vikuně

i lamy domácí...



...co se pasou na zbytcích po už skizené quinoe, která jako jedna z mála plodin dokáže růst na zasolené půdě



Místním muzeem ve vesničce Tahua nás povedl pán, který ho vytvořil ze svého domu a na zahrdě sbírá kameny podivných tvarů z celého širokého okolí. Krom jeho muzejního domu a kostela už tu nezůstalo z vesničky moc domů ani lidí.







Taková pouštní náves, místo kaštanů kaktusy...

z quinoi tu dělají i pivo, dobrý pivo!
kaktusové dveře



A nakonec jsme ještě viděli plameňáky a já se dozvěděla, že svojí sytou barvu dostávají díky tomu, že žerou modrozelené řasy plné karotenoidů a čím jsou lépe živení řasami, tím má jejich peří sytější barvu...







Člověk by řekl, jak je možné, že v tolika soli vůbec něco dokáže přežít. Vlastně tu nic není, jen sůl, slunce, horko a pak zase zima, a přesto je tu tolik života. Ta naše planeta je opravdu zázrak!









Přemýšlela jsem nad favoritem tohoto našeho peruánsko-bolivijského výletu a Salar de Uyuni to vyhrála... prostě to nejlepší nakonec!

Težko říct, jestli fotky můžou zprostředkovat ten pocit a ten zážitek, jaký člověk z toho prostoru, vůně a nekonečnosti má. Když budete mít někdy možnost, vypravte se sem, stojí to za to a bůh ví, jak dlouho tu tohle solné moře bude, je v něm totiž schovaných 70% veškerého lithia na světě a to je hodně bolívarů...

Na vlastní pěst - Peru, Bolívie

$
0
0
Občas se mě někdo ptá na tipy z cest a protože sama před cestou vždycky hledám informace na různých blozích a ráda čerpám ze zkušeností ostatních cestovatelů, založila jsem tady na blogu rubriku Na vlastní pěst, kde bych ráda dala dohromady typy a poznatky, které by mohly vám ostatním, kteří se třeba chystáte cestovat do stejné destinace, pomoci v plánování cesty a ušetřit si tak některé nepříjemnosti. 


Peru a Bolívie (září 2017)



Lima - Huaráz - Lima - Cusco - Aquas Calientes (Machu Picchu) - Cusco - Arequipa - Cabanaconde (Colca kaňon) - Chivay - Puno (Titikaka) - La Paz - Uyuni (Salar de Uyuni) - La Paz - Lima

První menší zádrhel nastal v Miami, USA, odkud jsme měli let do Limy. Letuška na check-in nás upozornila, že pro vstup do Peru musíme mít důkaz, že zemi opustíme v podobě letenky či jízdenky ze země, kterou ona musí vyplnit do počítače a kterou jsme neměli (koupili jsme si pouze letenky do Peru a letenku z New Yorku domů), protože většinou cestujeme s hrubým itinerářem a detaily cesty vymýšlíme za pochodu podle toho kde se nám líbí... narychlo jsme se tedy rozhodli, kdy zhruba přejedeme do Bolívie a koupili si letenky z Cusca do La Paz, které jsme nakonec nepoužili. Bývalo by stačilo si koupit jakýkoliv levný autobus a ušetřili bychom $100.

V Peru i Bolívii se dá velmi často platit i kartou, ve většině případů ale potřebujete mít Visa, Mastercard nikde neberou, takže pak musíte vybírat z bankomatů hotovost, ty většinou dávají maximálně kolem 2 tisíc korun, některé navíc chtějí poplatek za výběr (nad rámec toho co ještě zaplatíte své bance). Občas jsme měli problém s kartami od Fio, které nám to vyplivovalo, pokud máte možnost je rozhodně dobré vzít kreditní kartu.

Hned v Limě jsme si koupili místní simku s daty, maximum bylo asi 1,5GB na 14 dní, tak jsme si vzali radši hned dvě, což se nám vyplatilo. Je ale dobré si dopředu zjistit, jestli třeba nemáte zablokovaný telefon na neevropské simky jako já, ještě stále ho nemám odblokovaný :-/

Rozhodně doporučuji si dát před cestou aspoň základní kurz španělštiny, moc si neumímm představit jak bychom to zvládli bez ní nebo teda umím, ale bylo by to o dost náročnější. Mám tedy jen fakt základy (2 semestry) a stáhla jsem si před cestou Babel, abych si vše zopakovala a je to fakt super appka, i když třeba neumíte vůbec. Anglicky nemluví ani většina průvodců a ač mi to přišlo zvláštní, téměř všichni cestovatelé, které jsme cestou potkali, uměli španělsky. Ti kteří nemluvili byli chudáci občas dost bezradní.

Ubytování jsme řešili přes Airbnb nebo Booking tak půl na půl a většinou jsme si ho rezervovali jen pár dní dopředu podle toho jak jsme se rozhodli kam pojedeme.

Super jsou na přesuny po zemi dálkové autobusy, které jsou vybavené na spaní. Dostanete deku, někdy i svačinu a vodu a sedačka se dá sklopit téměř do vodorovné polohy. Když jedete přes noc, ušetříte za nocleh a ráno se probudíte o pár stovek kilometrů jinde. Celkem jsme v nich strávili 6 nocí a až na jeden autobus, který netopil to byla velmi dobrá volba. Doporučuji autobusy Cruz Del Sur. 8 - 10 hodinová jízda stojí kolem 700Kč.



Jediný problém s autobusem bylo spojení Chivay - Cusco, pokud se nechcete vracet na jih do Arequipy a chcete ušetřit asi 4 hodiny cesty, pak je jediná možnost jet předraženým turistickým autobusem. 





Když jsem se balila na cestu, v domnění že jedu do země, která je velmi blízko rovníku, jsem si zabalila i šaty a sukni a tílko... které jsem pak teda použila, ale s několika dalšími vrstvami nad či pod. Sice jsem koukala na místní teploty, ale nějak mi už nedošlo, že se od chvíle, kdy vyjedeme z Limy, která je na pobřeží, budeme vlastně celou dobu pohybovat ve výškách nad 3 tiscíce m n.m. Naštěstí jsem s sebou měla tenkou péřovku, která se teda dost hodila, zvlášť v horách, ale vlastně jsem jí používala skoro každý den.

Pokud víte, že máte problémy s nadmořskou výškou, je dobré si přivézt nebo si tady koupit speciální pilulky, které prý dost pomáhají nebo počítat s tím, že budete potřebovat nějaký čas na aklimatizaci. Města v kterých jsme nejvíc pobývali jako Huaráz, Cusco, Arequipa, La Paz jsou všechny 3 - 3,5 tisíce m n.m. a výlety do hor i na běžnou turistiku jsou i do 5 tisíc. 




Pokud to šlo, vyhýbali jsme se organizovaným výletům, ale do některých míst je velmi těžké se dostat jinak než s průvodcem a ve skupině hlavně proto, že na tato místa nejezdí žádná hromadná doprava a taxi by vyšlo ještě dráž.
Organizovaně jsme jeli dvakrát na jednodenní výlety do hor okolo Huarázu, na Lagunu 69 a na mizící ledovec Pastoruri. Většinou v městech funguje spousta cestovních agentur, stačí omrknout Tripadvisor a vybrat tu nejlepší. Průvodci dost často mluví pouze španělsky.
V Bolívii jsme jeli s agenturou na solnou pláň Salar de Uyuni, tam se člověk prostě jinak nedostane. Protože to bylo na dva dny, vybrali jsme si anglicky mluvícího průvodce.


Salar de Uyuni

Bez průvodce jsme si udělali třídenní trek do kaňonu Colca. Dobrá základna je hostel Pachamama v městečku Cabanaconde nad kaňonem, kde vám dají mapku a poradí co a jak a kudy. Ve vesnici není bankomat ani telefonní signál a pro vstup do kaňonu si můsíte koupit turistický lístek za 40SOL (280Kč), tak je třeba s tím počítat. V kaňonu se nejde moc ztratit, takže průvodce je podle mě zbytečný.

Machu Picchu jsme také dali bez agentury, i když se to zdá být na první pohled nemožné. Od Inka trail jsme upustili, protože se za prvé musí rezervovat tak rok dopředu a za druhé je to masovka. Musím se přiznat, že jsem kvůli té představě davů měla i tendence Machu Picchu úplně vynechat, nakonec jsme se ale rozhodli se tam podívat a stálo to za to. Vybrali jsme si nejlevnější variantu - 6 hodin busem z Cusca do Hydroelectriky (zpáteční jízdenky se dají koupit v agenturách v Cuscu, cena asi 350Kč), odkud pak jdete ještě asi 12km pěšky po kolejích do městečka Aquas Calientes přímo pod Machu Picchu. Druhá, 10x dražší varianta, je jet vlakem přímo do Aquas Calientes.  
V Aquas Calientes jsme měli rezervované Airbnb. Protože nás čekala v jeden den prohlídka M.P. a pak cesta dolů a 12km zpět na Hydroelectriku na autobus, rozhodli jsme se vynechat ranní výstup 300 výškových metrů a koupit si jízdenku na ranní bus nahoru na Machu Picchu na který je potřeba vstát a stoupnout si do fronty nejlépe v 5:30, aby člověk byl v 7 nahoře. Lídí bylo nahoře samozřejmě všude spousta, ale i tak to stálo za to. Doporučuji hned po vstupu vyrazit na Sluneční bránu, protože davy s průvodcema se vrhají nejdřív na prohlídku hlavních částí M.P.a tak u Sluneční brány nikdo nebyl.
Vstupenky na Machu Picchu jsme si koupili už v Cuscu, protože prodávají omezený počet lístků na den.


fronta na ranní autobus z Aquas Calientes na Machu Picchu

Další z tipů je možná vcelku jasný, ale vyplatí se to zdůrazňovat... ptejte se, pořád a na všechno dopředu se ptejte, jakmile se nezeptáte na cenu předem je téměř jisté, že zaplatíte dvakrát tolik. Nesnáším smlouvání, ale pokud chcete ušetřit je to prostě nutnost. Místní žijí v představě, že bílá kůže = bezedné konto.



jídlo na trhu pořídíte i za 12Kč
Co mě překvapilo byl fakt, že ceny jsou, pokud se nestravujete výhradně na tržištích, vcelku stejné jako u nás. Samozřejmě zde asi hraje roli gringo příplatek za bílou kůži, ale i tak v obchodech a restauracích jsou ceny dost podobné těm našim, což je dost zvláštní na to že HDP Peru je oproti ČR třetinová. Ubytování je zde ale levné a výběr je velký, takže jsme spacáky a karimatky vezli úplně zbytečně.


Typická cholita v kloboučku - směnárnice na hranicích Peru - Bolívie, která vám vymění peruánské soly za bolivijské bolívary


Pokud budete překračovat hranice po zemi, nezapomeňte se zastavit u celníků a nechat si dát razítko do pasu, je třeba najít jejich kancelář, i když se zdá, že přes hranici volně proudí davy a nikdo to nekontroluje! Předejdete tak značným potížím při případném návratu a kontrole, kdy se zjistí, že jste přešli ilegálně a nemáte v pase razítko (což se nám přesně stalo a měli jsme štěstí, že jsme se vraceli zpět busem a ne letadlem, to nevím jak bychom vyřešili). 


Hranice Peru - Bolívie v Desaguadero je prostě jen mostek přes řeku, celníci nikde, davy proudí...

Rozhodně jsme se necítili nikde v nebezpečí, ani v Peru, ani v Bolívii, ale samozřejmě zdravá obezřetnost je dobrá, asi stejně jako u nás doma. Občas nás někdo z místních upozornil, že se třeba v noci nemáme vydávat do zapadlých čtvrtí uliček. Jeden starší pán v lanovce v La Pazu nás varoval před falešnými policisty a doporučil, že v případě, že nás nějaký bude chtít legitimovat, máme zastavit nějakého místního a zeptat se, jestli si myslí, že to je opravdu policista... ale my se setkali jen s opravdu milými lidmi a ani v noci jsme se necítili nikde špatně a na pocity já dám nejvíc...

Kdybych měla udělat nějaké závěrečné shrnutí, tak cestování po Peru a Bolívii je vcelku jednoduché, pokud máte internet, tak lze spousta jízdenek koupit i přes internet, spoje jsou dohledatelné a prostě doprava funguje vcelku dobře. Způsobuje to značný turistický ruch, který tu je a je potřeba se na něj připravit. Občas se ale stane, že jste třeba i někde náhodou samy... Když to srovnám se zrovna úplně čerstvým zážitkem z cestování po Kubě, tak je to hodně nesrovnatelné :-)

Tak to je asi vše, co mě k cestování po Peru a Bolívii napadlo a mohlo by se třeba někomu hodit... pokud máte nějaký dotaz, klidně mi napište ráda odpovím...

Cestování zdar!






Cibulová sezóna

$
0
0
u mě začíná, když si na rozehnání zimního splínu koupím pár rychlených cibulovin... nejradši mám modřence a taky hyacinty pro jejich úžasnou vůni a úplně nejvíc jejich kombinaci.







Nejkrásnější způsob jak pěstovat rychlené cibuloviny jsou podle mě, cibulové vázičky, v těch totiž vynikne celá rostlina i s kořeny.

Jak jsem se tak pídila po informacích o tomhle způsobu rychlení cibulovin, kterým si zpříjemňuji zimu už několik let, dopátrala jsem se hodně zajímavých informací a trochu mi spadla brada. Zjistila jsem, že první cibuloviny se takhle začali rychlit vlastně hned během tulipománie během 17. století, kdy tulipány byly poprvé velkým trendem a ceny jejich cibulí se šplhaly do astronomických částek.
My už dnes máme tulipány, narcisy nebo hyacinty skoro za domácí druhy, ale původem jsou to rostliny z Číny a kazašských stepí, které se do Evropy dostaly až během 16. století a to samozřejmě zásluhou holanďanů, jak asi všichni ví... Holandsko je od té doby cibulová velmoc. A já si nevím proč myslela, že cibulové vázy jsou poměrně nový trend!

A přitom doklady o pěstování hlavně hyacintů v cibulových vázách jsou v různých publikacích už z 18. století a někde jsou dokonce tyhle vázy znázorněny i v obrazech slavných mistrů!


jako třeba v tom od Philipa Rousseaua z roku 1850,
který vlastní rotterdamské muzeum


přehled cibulových váziček nabízených newyorskou firmou Henderson & Co. (19.stol.)
Nejvíce se cibulové vázičky vyráběly v zemích, kde byly cibuloviny hitem. Nejdekorativnější vázy na nožičkách a v různých stylech vznikaly ve Francii, velmi populární byly v Anglii, hlavně během Viktoriánské éry a pro zdejší trh byly údajně hojně vyráběné v Čechách! Oj, kde ty časy jsou! Velmi krásné a jednoduché cibulové vázičky vznikaly samozřejmě i v Belgii, Holandsku a ve Skandinávii. A protože to byla opravdu oblíbená dekorace a vznikalo spousta různých druhů a stylů, staly se předmětem sbírek a po světě existuje mnoho sběratelů, kteří vlastní úžasné sbírky cibulových váziček. V Holandsku je to dokonce tak populární, že vznikl i Klub sběratelů cibulových váziček! Taky kde jinde, že? 


sbírka Patricie Coccorisové, která napsala o cibulových vázičkách knihu 
The Curious History Of The Bulb Vasezdroj
Mrkněte na některé sběratele a jejich kousky třeba tady nebo tady nebo tady. Musím říct,že jsem se nemohla nabažit a strávila jsem prohlížením nejrůznějších typů a pročítáním všech článků skoro celý den... to jen jako upozornění ;-) 

Je mi tedy stále větší záhadou, jak to, že je tak strašně těžké nějaké cibulové vázičky sehnat. A teď nemyslím ty starožitné, ale ty obyčejné, dnešní, moderní, nově vyrobené, vlastně jakékoliv. Prostě se na ně nějak zapomíná, sběratelé si hledají ty staré a o nové asi nikdo nemá zájem, jinak si to neumím vysvětlit. 




V Zahradě na niti se ale stejně snažím mít vždy nějaké k dispozici, momentálně najdete v nabídce menší lila cibulové vázičky na malé cibuloviny jako jsou modřence, irisy nebo drobné narcisky, velké zelené cibulové vázy ačiré vázy vhodné hlavně na cibule hiacyntů a kouřové cibulové vázy na střední cibulky. Ale přála bych si jich mít v nabídce mnohem víc. Jeden typ jsem si vyžádala u svých sklářů, tak uvidíme, co z toho bude.

Minulý rok jsem měla ještě krásné petrolejové vázy, ale ty jsou teď vyprodané a nevím jestli se mi je podaří ještě sehnat.



Cibulové vázy jsou dělané speciálně pro tento účel, proto mají v horní části tzv. mističku, do které se postaví cibulka, ve spodní části je pak nádoba na vodu pro kořeny. Voda se do vázy naleje jen do poloviny, aby cibule nikdy nestála ve vodě a neshnila. Na dno vázy se můžou dát i kamínky, aby se zajistila co největší stabilita.

(dále inspirační fotky z pinterestu)















Mimo jarní cibulovou sezónu cibulové vázy ale také najdou využití na menší kytičky nebo v nich můžete nechat kořenit řízky pokojových rostlin nebo nechat vyklíčit různé pecky...









Na rychlené cibule se ale dají použít i úplně obyčejné vázy, které třeba zrovna máte doma a mají příhodný tvar, třeba jako tyhle...


zdroj: pinterest











Co vlastně znamená rychlení cibulovin? 

Prostě urychlení jejich kvetení, abychom nemuseli čekat až do jara, a to se u cibulovin děje teplotou. Tradiční postup je, že cibuloviny zasázíte na podzim do květináčů a truhlíků a začátkem roku je přenesete ze zahrady nebo balkónu domů, kde díky vyšším teplotám začnou růst a následně i kvést v domnění že jaro je tady... prostě taková cibulová mystifikace...

Pokud chcete cibule rychlit v cibulových vázičkách, pak je nezasadíte do země, ale jen je umístíte na chladné místo, kde nemrzne, třeba do sklepa, do garáže nebo do ledničky. V lednu je vyndáte a umístíte na cibulovou vázu v které je voda do chladné místnosti, aby teplotní skok nebyl tak veliký. Cibule pomalu pustí kořeny a začnou klíčit. Nejzábavnější na tom je ten celý proces kořenění, pučení a růstu pozorovat...



Pokud jste si na podzim nekoupili cibule, už je teď na jaře asi neseženete, ale nevadí, do cibulových váziček se totiž dají použít i ty, co jsou teď k dostání v obchodech už narašené! Prostě jen opatrně odstraníte zeminu z kořenů, kořeny propláchnete a je to...

Také to tak dělám, protože na podzim většinou mívám jiné starosti než myslet na cibule na jaro. Navíc je to záruka, že vám cibule vykvetou, není totiž většího zklamání, než že se pipláte s cibulí z loňského roku a ona pak nevykvete. To se často děje u hyacintů, které se kvetením úplně vysílí a druhý rok pak nevykvetou.



A co vy a cibulové mystifikace? Jaké jsou vaše nejoblíbenější? A děláte nějaká cibulová aranžmá?

Tři billbordy a Osiřelák

$
0
0
Tenhle film se mi zažral pod kůži tolik, že ho prostě musím doporučit dál. Možná už to brzo nebude ani potřeba, protože je to můj favorit na Oskara a už vyhrál Zlatý globus.

zdroj čsfd

Miluju filmová překvapení, prostě jít do kina na film, o kterém nevím vůbec nic, ani se nemrknout na čsfd, ani si nepřečíst recenzi na Rotten tomatoes, prostě nic nečekat a užít si to. Tři billbordy kousek za Ebbingem vybral Tom, řekl, že to bude dobrý a já si jen říkala, proboha ten film má ale divnej název... a pak už jsem jen koukala s otevřenou pusou.

Tenhle film se pohybuje na hraně kýče, ale zajímavý je, že se do něj nikdy nepřehoupne. Dokonalý dialogy, skvělý postavy a herecký výkony a taky příběh. Když jsem se v titulcích dočetla, že ho režíroval Martin McDonagh, tak mi spadla brada po druhý. Martin McDonagh totiž taky napsal a režíroval film V Brugách a napsal jedny z mých nejoblíbenějších divadelních her, který jsem v Činoheráku během své uvaděčské kariéry viděla asi tak 20x - Pana Polštáře a Osiřelý západ. Osiřelý západ je stále na repertoáru, i když už tam bohužel chybí skvělý Michal Pavlata, stojí za vidění! 

zdroj ČK
Doporučuju na nic neklikat a jít do kina/divadla, podívaná zaručena!


Lapače

$
0
0
Kdysi dávno jsem jich několik vyrobila jako dárky, zvláštní jak se tenhle trend pořád vrací a jak se obměňuje! Tenkrát jsem vyráběla lapač snů, aby byl co nejvíc indiánský, dneska spíš frčí ty v boho stylu.

Trochu jsem se pídila po tom, odkud lapače snů vlastně pochází, snažila jsem se najít třeba i nějaké fotky, nejradši bych nějaké fakt reálné z indiánských týpýček, úplně jsem si předstvovala jak to asi vypadalo, ale prostě to asi nikdo kdysi nenafotil a nedal na pinterest, protože jediné, co jsem objevila je toto...


to vpravo je jako indianská protéza? :-D


Dočetla jsem se, že lapače snů mají původ v kultuře Ojibwe, indiánského kmene pocházejícího z území nad velkými jezery v dnešní Kanadě. Ojibwejské slovo pro pro lapač asabikeshiinh znamená pavouk, lidé tohoto kmene považovali pavouky za symbol ochrany. Podle jejich legendy bděla nad ochranou jejich kmene a hlavně dětí mystická postava Pavoučí ženy. Protože ale lidé kmene Ojibwe neustále svoje teritorium zvětšovali, obávali se, že orchrana Pavoučí ženy už tak daleko nedosáhne, a proto indiáni začali vyrábět tyto ochranné talismany z vrbových proutků vypletené stejnou technikou, kterou vyplétali sněžnice a které si nosili s sebou. Měly připomínat pavoučí síť, aby ochrana Pavoučí ženy dosáhla co nejdále. 

Tyhle talismany byly zároveň používány jako ochrana spících, hlavně dětí, před nočními můrami. Indiáni věřili, že dobré i špatné sny jsou všudypřítomné a lapač snů umístěný nad postel dokáže zachytit špatné sny, zatímco ty dobré pustí po provázcích dolů k snícímu. To je až romantická představa. 

V 60. a 70. letech minulého století se indiánské lapače staly velmi populární hlavně díky panindiánskému hnutí spojujícímu všechny indiánské kmeny na území Severní ameriky, které uznalo lapač snů za symbol indiánského spojenectví a ty se začaly šířit jako tradiční řemeslný výrobek indiánů. A tak se jako suvenýry a dekorace dostaly i do Evropy, jak prosté... jen ta mystika se z nich už možná vytratila, nebo kdo ví, asi záleží, kdo lapač vyrábí a jakou energii do něj dá, co myslíte?


Lapač snů můžete pověsit do prostoru nad postel nebo nad stůl, krásně vynikne zavěšený na stěně, v okně nebo nad dveřmi. Můžete si ho na léto přenést i ven do zahrady a pověsit třeba na strom či na pergolu nebo terasu, kde bude krásně vlát ve větru! Ať už lapače zavěsíte kamkoliv, všude budou zachytávat negativní energii a pokud na to nevěříte, tak určitě poslouží alespoň jako krásná dekorace.

Mám velkou radost, že se mi podařilo pro Zahradu na niti navázat kontakt s Bárou Jindrovou, která vyrábí úžasné háčkované lapače snů. Bára je hodně energická a spontnání žena, když za mnou poprvé přišla do Zahrady, sršela dobrou náladou a tak dobře jsme si popovídaly, že když odcházela, měla jsem pocit, že se známe už dlouho. 



Bára většinu roku žije na Srí Lance, kde provozuje svůj serfhouse, základnu pro serfaře. Život na Srí Lance je prý pomalejší, a tak má čas se tam věnovat výrobě lapačů snů, které ručně háčkuje z bavlněné příze a doplňuje je krajkami, peříčky a korálky.

Lapače snů od Báry najdete v Zahradě na niti i na eshopu.




Rozhovor s Bárou si můžete přečíst tady.













Vyrobili jste někdy nějaký lapač snů? A věříte na proudění energií?

foto: Bára Jindrová a Zahrada na niti
Viewing all 308 articles
Browse latest View live